SOKOLÍK.CZ

Strana 63.

Jeli klusem. Pohyb Helenu brzy zahřál, bylo jí obstojně teplo, jen prsty jí zábly. Ale nálada se zhoršovala tím víc, čím víc si uvědomovala situaci. Noc tak ztemněla, že Helena stěží viděla Bo, ačkoli se hlava jejího koně pohybovala vedle boků koně sestřina. Čas od času se jí na starostlivou otázku dostávalo ujištění, že Bo je v pořádku.

Helena neseděla ne koni už přes rok a předtím kolik let jen tu a tam. Nasednutí na Rangera ji nejen vzrušilo, ale i vyvolalo nedůvěru k vlastním schopnostem. Dožila se však příjemného překvapení, protože kůň měl lehký krok a ona zjistila, že jezdit nezapomněla. Od Bo, která se často proháněla na jednom statku blízko jejich domova, se dalo očekávat, že si povede přímo profesionálně. Dál Helenu napadlo, do jaké šlamastiky by se dostaly, nevzít s sebou ty silné, pohodlné jezdecké dresy.

Navzdory tmě dokázala cestu pod sebou sledovat aspoň rámcově – byla kamenitá a patrně málo užívaná. Když z ní pak Dale uhnul mezi nízké křoví nebo snad šalvěj, pokrývající zdánlivě rovnou pláň postup vpřed se ztížil, avšak nezpomalil. Koně se přizpůsobili tempu vůdců. Helena poznala, že řídit Rangera je zbytečné, a tak se o to přestala pokoušet. V inkoustu před nimi se rýsovaly nejasné siluety, které jí naháněly strach, dokud se z nich nevyklubaly skály nebo přičaplé klečovité stromy, kterých postupně přibývalo a byly pořád větší.