Rok s rokem se sešel a přiblížil se čas našeho již šestého výročního ohně. Po prvotních přípravách a nákupech potřebných věcí, které byli určeny pro naše přežití, jsme vyrazili do Čermákovic. Každý jsme jeli svým autem (Sokolík, Komár s Milďou a Davídkem + Besinka a Já + Fája) a tak než jsme se všichni v těch Čermákovicích ve středu sešli, bylo již po poledni. Zato jsme nelenili a pustili se do práce. Šlo nám to docela od ruky. Hned na začátku se Sokolík odhodlal natáhnout špagát na stožár. Za těch pár let už v tom má praxi. Hned jak se mu to povedlo, jsme se pustili do hranice, kde nám se stavbou a vycpáváním pomáhali i Milďa s Davídkem. V podvečer už hranice stála a dřevo bylo krásně srovnaný u boudy. Jen zbývalo posledních pár úprav.
Ve čtvrtek jsme si naplánovali poklidný den a tak mezi dodělávkami hranice jsme ještě zkoušeli práskat bičem a házet lasem. Myslím, že Sokolíkovi s Komárem to docela šlo a během dopoledne to i dobře procvičili. Dokonce zvládli upevnit na boudu i úvaziště „na koně“. Po obědě jsme si ještě dali šlofíka, což dodalo spoustu další energie na další aktivity. Odpoledne dojel Onásek a Douškem a Heterákem. Po prvotním přivítání se rozhodli, že naučí Besinku plavat. Byl krásný den a tak to k tomu úplně vybízelo. Nakonec se jim to povedlo a Besinka byla z vody úplně nadšená. Když už bylo vše hotovo tak jsme se s Komárem a dětma vydali na malou procházku, která se nakonec protáhla až do večera. Vrátili jsme se těsně před soumrakem a tak už jsme se těšili na večeři, která se zrovna začínala připravovat. Večer jsme si zapálili krb a otevřeli slaďoučkou medovinu. Kterou jsme pak popíjeli celý potlach.
V pátek ráno se Sokolík s Douškem vydali na cestu zpátky do Brna. Jelikož Sokolík měl ještě školení a Doušek musela ke koníkům a vrátit se měli až navečer. Poslední detaily příprav (fagule) jsme tedy museli zvládnout sami. Dopoledne se velmi rychle přelilo do odpoledne a k nám se začali sjíždět první kamarádi. Do hospody jsme se vydali chvilku před šestou. Během večera se opravdu sešla v hospodě spousta kamarádů. (Já odešla kolem deváté s děckama na flek a tak zbytek vím jen z vyprávění.) Muzikanti se přes velký hluk pokoušeli celý večer o hraní a všichni se dobře bavili. Sokolík nakonec dojel až kolem desáté. Takže přímo v tom nejlepším. Kolem jedné hodiny prý jako mávnutím proutkem se všichni zaplatili a odešli na flek. Tam někteří u užitkáče pobývali až do svítání.
V sobotu ráno byla zima a trošku také sprchlo. To nás samozřejmě neodradilo od návštěvy obchůdku, kde jsme nakoupili zásoby a zjistili nejnovější drby. Jakmile jsme se vrátili, tak se začínalo dělat pěkné počasí. Na fleku se hrálo, jedlo, pilo a povídalo, prostě panovala dobrá nálada. Onásek se dokonce odhodlal a uvařil pro všechny gulášovou polívku, po které se během chvíle slehla zem. My jsme si samozřejmě na ní také pochutnali. Odpoledne proběhlo několik soutěží – „Střelba ze vzduchovky“, „Člověče nezlob se“ a „Cowboyem snadno a rychle“. Myslím že u některých soutěží se objevili i talentovaní odvážlivci. Všechny soutěže se nakonec vyhodnocovaly dohromady, takže pokud se někomu nepodařila jedna soutěž, mohl to v jiné napravit.
Po soutěžích ještě zbývalo trochu času a tak jsme začali přemýšlet, kdo vlastně letos dostane tu čest a bude moct zapálit výroční oheň. Nakonec už ani nevím, kdo s tím došel, jsme se rozhodli, že si oheň zapálíme sami jako osada. Sokolík si to pro jistotu ověřoval u jiných šerifů, jestli to vlastně něčemu neodporuje. Nikdo naštěstí nenašel nic, co by tomu bránilo a tak jakmile se setmělo, jsme vyšli se zapálenýma fagulema k ohništi. Jako první šel Sokolík s Milďou, pak Já, Komár s Davídkem a kruh uzavíral Onásek. Oheň naštěstí vzplál bez problémů a tak jsme v tichosti za zvuku Vlajky koukali, jak náš oheň hoří. Jakmile Sokolík uzavřel šerifák rozdali se placky vítězům soutěží, cancátka kamarádům a pak už se jen hrálo a klábosilo. Celkem přijelo na oheň přes osmdesát lidí a myslím, že se všichni dobře bavili a byli spokojení.
Nedělní ráno se přelilo do krásného slunečního dne. A tak se všichni postupně probírali s dobrou náladou. Takže balení probíhalo pozvolna. My nakonec odjeli něco málo po obědě a na Onáskovi zůstalo, aby zavřel boudu.
Tím skončil náš šestý výroční oheň. Jsme rádi, že dojelo spoustu milých lidí a že nedošlo k žádné pohromě.
Autor: Mája