I letos jsme si nemohli nechat ujít již 19. výročí osady Černý mustang. Já s Onáskem jsme vyrazili již ve středu autobusem. Přestupovali jsme na takovém malém malebném rozcestí, kde není ani známka civilizace. Když jsme konečně pak dorazily do Račic, tak nás už v hospodě čekal Čancar s Georgem. Posléze, když už jsme se chystali k odchodu, tak došel i Pinďa s Barym a začali s Onáskem hrát karty, ale naštěstí ne moc dlouho a my se pak konečně přesunuli do boudy. Byla tam hrozná zima a tak nás zlákala vedlejší usedlost U Ály, kde bylo krásně vytopeno a dokonce se tam i dostalo něco k pití. Kolem třetí už jsme to zabalili a přesunuli se do boudy, kde Pinďa už zatopil a tak se tam už dalo i trochu vegetit.
Čtvrtek už nebyla taková pohodička, muselo se toho spoustu udělat. Kupodivu jsme se vzbudili už kolem osmé a tak bylo i dost času na snídani a na partičku karet, kterou si kluci samozřejmě nemohli nechat ujít. Jakmile ale dojel Čancar z práce, kam musel, tak jsme se všichni, i s pár dalšíma posilami, vydali na flek, kde mělo vyrůst malé městečko Stetson city. Jelikož nádech celé akce byl ve stylu Limonádového Joe, na place v rakoveckém údolí musel vyrůst jak Trigger Whisky salůn tak i Kokakola salůn a pár dalších budov. No až na pár počátečních obtíží jsme to zvládli na jedničku. Myslím že celou tu dobu jsme se i dokázali dobře pobavit. Když jsme měli všechno hotový, rozhodli jsme se, že místo do hospody zajdeme zase za Álou, kde to bylo včera tak příjemné. Tentokrát jsme se tam zvládli i kouknout na Limonádového Joe a pak se vytáhli kytary a basa a hrálo se a hrálo. Mě osobně se to líbilo daleko víc, než nějaká hospoda. A hlavně jsme to měli kousek od boudy. Spát se šlo až po půlnoci.
V pátek bylo probuzení již trošku horší. Po snídani jsme se opět vydali na flek, museli jsme zvládnout postavit hranici a pořezat nějaký to dřevo. Naštěstí v tomto kraji je dřeva dostatek a tak nebyl se dřevem žádný problém. Takže hranice teoreticky stála za chvilku. Ještě nějaký dřevo na užitkáč a vše bylo dokonáno. V přestávkách jsme si stihli postavit i stany a trochu se připravit na noc, abychom pak jen ulehli. Jen udělat šerifák čekalo na šerifa až do soboty. Jelikož kolem třetí už nebylo na fleku pořádně nic na práci, tak jsme se pomalinku začali přesunovat do Račic do hospody, kde se měla sejít spousta dalších kamarádů. No my s Onáskem a Barym jsme tam dorazili jako první a tak než dorazí ostatní, tak jsme šli hrát zas karty. Mě to však brzo omrzelo a tak jsem se vydala s Lučavkou, která mezi tím přijela, na flek. Cestou zpátky začalo dost pršet a tak jsme se vrátily celé promoklé. Cestou mi pěkně nateklo do bot a tak nakonec skončily na troubě v místní kuchyni. A já si půjčila od Míly ponožky a běhala tam jen v ponožkách. Mezitím co jsme byly s Lučavkou pryč, se tam sešlo docela dost lidí a mezi nimi i náš nezdárný šerif Sokolík, který zase v noci hned odjížděl. Celý večer proběhl v pohodičce při dobré muzice a zábavě, která nemohla chybět. A tak večer docela rychle uběhl. Ke konci už se všichni pomaličku sbírali a vydávali se na flek. My zas po dlouhé době tudle cestu šli pěšky po svejch a byla to krásná procházka, i když ještě pořád trochu mrholilo. Sokolík se už před tím vydal zpátky domů s příslibem, že se v sobotu ještě kolem druhé ukáže. Na fleku to docela žilo a tak ani nám se nechtělo jít jen tak spát do studeného stanu. A tak jsme zapálili užitkáč a ještě i tam se vytáhli kytary a začalo se hrát. Ale jelikož byla krásná noc tak jen pomalé a nostalgické písničky, takže se kolem nás rozprostírala ta správná atmosféra. Já to kolem třetí zabalila, ale ještě pár dalších tam zůstávalo včetně Onáska.
V sobotu ráno se moc nikomu nechtělo vylízat, jelikož maličko mrholilo a okolí bylo ponořeno v mlze. Naštěstí se to všechno během chvíle vytratilo a začal se probouzet krásný den. Už od rána fungovala udírna a tak jsme si tam dali taky nějaký ty párky a trochu se nasnídali. Před obědem dojela Dita i s Hankou a Prckem a Macek otevřel svůj Mack-shop a začal prodávat různé věcičky. Kolem jedné se začalo se soutěžemi. Všechny byli se zaměřením na Limonádového Joe. My s Onáskem a Lučavkou jsme vydobyli v bitvě Trigger Whisky proti Kolaloce třetí místo jako osada. Samozřejmě že jsme hráli za Kolaloku. Jinak jsme se soutěží moc neúčastnily, ale soutěž co nás všechny zaujala, bylo pojídání houslí. Až těch perníkových houslí bylo skoro škoda. Ještě tu byla zajímavá soutěž „jak se míchá suprcloumák“. Mělo se při ní uhodnout názvy koření, které se při výrobě tohoto nápoje používá. Některé ingredience by tam člověk vůbec nečekal. Jelikož se začalo pomalu smrákat, tak jsme se pomaličku začali shromaždovat u velkého ohniště, kde měl vzplát výroční oheň. Jakmile se setmělo, oheň mohl vzplát. I když chvílemi celý den krápalo, chytl bez zaváhání. Při zpívání vlajky všichni jen tak pobrukovali, ale při vzpomínce na ty co s námi nejsou, byli výjimečně všichni zticha, což se mi moc líbilo. Pak proběhli večerní soutěže. My jsme se jích zúčastnili jako jedinečné hudební uskupení s názvem Grupen-sex v sestavě: Onásek – basa, Vrabčák, Lučavka a Sokolík – kytara, Já, Dita a Číra – zpěv. Spíš jsme tam byli jako zábavná vložka mezi humorným vyprávěním než jako profíci. Po otevření šediváku už se hrálo a zpívalo jen tak pro radost. Během večera se přidal i Jukebox a tak se to tam pěkně rozjíždělo. Sokolík nás zase kolem jedenácté opustil, ale někteří pokračovali až do ranních hodin.
Nedělní ráno probíhalo již klasicky! Jelikož já vyspávala až do desíti, tak spousta kamarádu stačila už odjet a tak nám nezbývalo než se začít balit taky. Dokonce i místní malé městečko se pomalu začalo bourat. No kolem poledního jsme se museli taky rozloučit a zamířit na autobus do Račic s tím, že tam si stihneme dát ještě polívku. A k našemu překvapení byla hospoda plná trampů, kteří odešli z fleku dřív a taky čekali na autobus. Jukebox tam hrál na kytaru a tak čekání uběhlo docela rychle. Když jsme se nakonec už museli vydat k autobusu, vypadalo to, že se tam snad všichni ani nevlezeme, ale nakonec tam ještě místo zbylo. Ostatní co ještě v Račicích zůstávali, udělali klasickou loučící řadu a mávali nám na rozloučenou. V autobuse nebylo taktéž o zábavu nouze. Budulínek s Čírou a Cmundou nás bavily celou cestu až do Brna, kde jsme se s nimi museli rozloučit.
Autor: Mája