V pátek jsme se Sokolíkem vyrazily na Československý potlach. Řítili jsme se po dálnici a pozorovali západ slunce. Sice jsme nevěděli kde z ní sjet, ale doufali že až uvidíme ceduli s tím správným názvem tak nás to trkne. A taky že jo! Zdárné odbočení a nabrání správného směru nás tak nadchlo že jsme nabrali i stopaře. Ubezpečil nás že jedeme dobře, i když my pořádně nevěděli kam. Naštěstí naše intuice nás dovedla na to správný místo.
Hned po příjezdu jsme věnovali autogramy místním pořadatelům a na oplátku dostali upomínkový list a cancátko. Porozhlédli se po Onáskovi, pozdravili holky v kuchyni a šli si postavit stan. Onáska jsme nikde neobjevili a tak jsme mu zavolali. Náš telefon ho asi překvapil. Když ho zvednul zahlásil: „Vy už jste tady? Přece z Brna odjíždíte až kolem osmé! Já jsem ještě v hospodě na nádraží.“ To nás trošku dostalo. Když konečně dorazil, postavil si vedle nás stan a potom už se celý večer jen hrálo, zpívalo, pilo a bavilo.
Ráno si kluci už jen stěžovali jak je bolí hlava. Doteď tvrdí, že ze zimy. Tak si šli dát snídani, jak jinak než pivo a rum. Já se šla zatím podívat na program. Zjistila jsem že za hoďku vychází Cmunda s družinou na procházku a tak můj dotaz, na jak dlouho, byl na místě. Odpověď mě však vůbec nenadchla. Raději jsem šla zpátky k baru. Později sem usoudila, že moje rozhodnutí bylo správné. Cmunda se totiž vrátil až kolem třetí a jen se čtyřma sprinterama. Celý dopoledne se pak už hrálo a zpívalo. Odpoledne po siestě jsem si zašla zasoutěžit a udělat pár fotek. Odpoledne mi volal Krteček Říkala jsem si co asi chce! Hned na mě spustil: „Jseš na československým?“ já odvětila že jo, ale on už dávno pokračoval. „Najdi Sokolíka a vyřiď mu že má u Mildy telefon! Já ho hned předala a jen koukala jak si Sokolík prohledává kapsy. Fakt ho neměl! Tak jsme začali hledat Mildu. Je těžký najít mezi tisícovkou lidí jednoho Falešňáka. Nakonec se to podařilo a on nám jen sdělil že telefon má už Číra. Tak to nám už bylo jasný že to bude drahý. Večer proběhlo oficiální zapálení slavnostního ohně, kde oheň dovezl místní kovboj na svém bujném oři. Pak následovalo vystoupení různých hudebních skupin.
Zbytek večera už probíhala volná zábava, kterou jsme my trávili u báru popíjením burčáku a vínečka. V pozdější hodině nás všichni už našli jenom u ohně s kytarami obklopené spoustou kamarádů. Já šla spát docela brzy, ale kluci tam ještě zůstávali. Když mě o půl čtvrté vzbudily, když šli spát, tak mi Sokolík jen oznámil že je v hrozně dobrý náladě a že asi opět ztratil mobil a šel spát. Ráno jistil že ho fakt nemá a tak se sej vydal zase hledat. Kupodivu ho opět nalezl u Číry. Ten už se usmíval z dálky. Dopoledne proběhlo slavnostní ukončení potlachu, kde se rozdalo zbytek placek a do osady T.O. Podkova přijali dalšího osadníka. Pak už jen zbývalo jen sundat vlajku a vyrazit k domovu.
Autor: Mája