Když to na člověk přijde, tak to prostě přijde. Nikdo neví proč vlastně, jak kdy. Ale je to tady. Někdy to tlačí, píchá, bolí, ale jinak je to pokaždé stejné. Klidně vás to probere i ze spánku nebo Vás to vyruší od jídla, práce i jiných činností, jako je hodina v autoškole nebo golf. Prostě to přijde a nic nenaděláte. Také ty zvuky nejsou nic příjemného a někdy to i zapáchá. No prostě hrůza. Nejnepříjemnější však je, když to přijde v okamžiku, kdy to vůbec nečekáte a nic nechcete. Sedíte s kamarády u ohně, povídáte si, opékáte buřta, zpíváte, ochutnáváte různé alko i nealko nápoje a najednou s vytřeštěnýma očima zjistíte, že je to tady… SRANÍ…
Na každého to působí jinak. Každý se vzdaluje od společnosti jiným způsobem. Pro orientaci popíši pět základních způsobů
A: Ten, kdo to vychytá včas, odchází vzpřímeně a důstojně. Nechvátá a cestou uvažuje, zda vykoná potřebu za stromem, řekou, křovím či skálou. Všechny potřeby pro vykonání samotného aktu má vždy u sebe. Proto mu říkáme… PRAKTIK…
B: Tento typ ví, že je nablízku ona nepříjemná záležitost. Ale ještě se mu nechce od kamarádů nebo od ohně vzdálit, protože se bojí, že by přišel o nějaký ten vtip nebo novou píseň. Nebo čeká na butelku, která je na cestě zrovna k jeho osobě. Ten potom odchází zmatenějším způsobem, a to ve stylu, kterému říkáme… PROUTEK…
C: Jsme u bodu, který je jako vždy zlatou střední cestou. Jedinec, kterého řadíme do této skupiny, nedává znát své momentální potíže. Odchází proto jakoby hledat něco, v tu chvíli potřebného, do svého stanu, auta, spacáku. Nebo také předstírá, že je uražený, naštvaný nebo unavený. Ráznější krok a menší zbrklost nám představuje druh, kterému říkáme… TAKTIK…
D: Čtvrtý bod míří k ještě zvláštnějšímu druhu, než byl předchozí, ne však horšímu než bude bod E. je to obvyklý pro hráče na kytaru, obsluhu pípy nebo vypravěče vtipů či historek. Osoba je totiž zaneprázdněná svou aktivitou natolik, že ve chvíli, kdy přijde okamžik tlaku, je strašně vyděšená, bělmo má výrazně zvětšené a víčka maximálně otevřená, chlupy má zježené a chová se velice zmateně. Není schopna vyslovit větu v souvislém slovosledu. Většinou se vydává do ústraní směrem opačným než je vyhrazený (v našem případě cca 1 ha lesa). Pro zaneprázdněnost a utajení tlaku mu říkáme… ZATLAČOVATEL…
E: Tento druh není vzácný, ale nevídáme ho každý den. Je však nebezpečný a někdy nakazí i zdravé jedince. Způsob zavinění problému tohoto druhu je požití potravin, na kterých přehlíží nápis „spotřebujte do“. Někdy však tento nápis nelze pro své poškození přečíst a jedinci tohoto druhu, se slovy „seru na to, mám hlad“, vůbec ani netuší, že v následujících hodinách budou jejich slova pravdou. Ve chvíli problému se nechová vůbec jako osoba, která ještě asi před čtvrthodinou uměla mluvit, psát nebo počítat. Ba naopak. Vydává nesrozumitelná slova, skřeky a nepřirozeně píská a ječí. Velice zbrklé rozhlížení se je zvykem. Většinou se však rozhlédneme dvakrát vpravo a dvakrát vlevo. Poté usedá za nejbližší stan, auto nebo boudu. Rozdíl od „praktika“ je v tom, že ve spěchu zapomíná na ruličku papíru, který ve zmatenosti neexistuje. A tak nelení za stanové šňůry stáhnout čerstvě vyprané ponožky, trička a jiné. V nejlepším případě si pomůže listem ze svého , před tím tak posvátného cancáku nebo papírkem z vyklepané cigarety. Je schopen použít posmrkaný kapesník nebo utrhnout vrchní část kapsy. Nikdy však nepoužívá holý prst ruky. Také odchod tohoto přízraku je neobvyklý, ale typický. Velice viditelné a charakteristické znaky jsou prohnutá páteř, vystrčený zadek a pokrčené nohy. Krvavé oči a zježené chlupy po těle jsou častou známkou akutnosti a spěchu. Říkáme mu proto… KAČER MIG-MIG…
Není však vše pravda, co se píše. Já osobně jsem byl jednou přepaden okolností, která mě donutila se vzdálit od teplých a zářivých plamenů a od bavících se kamarádů. Jako případ patřící do skupiny „praktik“ jsem vykročil k místu, kde se pohodlně usadím a zbavím se nepříjemného problému. Les kolem chaty byl tichý a nebe velice krásné. Proč se při té příležitosti nepodívat, jak krásný je výhled po kraji. Při výstupu na skálu jsem se trochu zadýchal a asi v půli kopce jsem se dostával do kategorie „proutek“. Ta krok od kroku přecházela do skupiny s označením „taktik“ a netrvalo dlouho, abych necítil, že propadám zmatku a zmocňuje se mě pocit, který jsem již popsal pod označením „zatlačovatel“. Při dosažení cíle jsem se rozhlédl po nějakém příjemném místečku s výhledem na okolní les. Nemohl jsem popadnout dech a v tu chvilku mi bylo jasné, že je ze mě stvůra se jménem „kačer MIG-MIG“.
Však po vyčerpávajícím výkonu jsem zjistil, že na skalnatém vrcholku nejsem sám. Pár kroků od mého atleticko-akrobatického postoje se ve křoví něco šustlo a divně to chrčelo. Nejdřív mě napadlo, že další „kačer MIG-MIG“, ale po chvilce ticha a tajení dechu jsem zjistil, že je to čtyřnohé a začíná to vrčet. Prase to nebylo, protože po mém výkonu jsem se tak cítil spíše já. Popsal bych to jako malé, chlupaté… PES! Byl to pes! Pokoušel jsem se nejprve o složitější povely, ale záhy jsem zjistil, že nerozumí ani povelům, jak „kša, kša !“ Vrčení však bylo intenzivnější a dnes jsem rád, že jsem tenkrát nahmatal opravdu tvrdý kámen a ne můj, před pěti minutami vytvořený, akademický výtvor. Jsem rád, že se pes zasekl a alespoň couvl a znejistěl. Já však neváhal a s největším strachem v mém životě jsem se rozběhly dolů po sypkém a drceném kamení. Strach byl silnější a já byl dole tak rychle, jako snad nikdy. Po zdolání svahu jsem chvilku dumal, zda nebudu znovu „kačer MIG-MIG“, ale asi jsem se podcenil. U ohně jsem potom dlouho seděl a nevěděl. Zda mám přiznat barvu nebo se držet svého důstojného odchodu „praktika“. Od té doby se plácku kolem boudy pod skalnatým kopcem říká POD PSÍ SKÁLOU.
Autor: Frenky