„V sobotu ráno mě prozvoň, autobus jede v 800 až do Mor. Budějovic“ Řekl Sokolík. „Ahoj zítra“.
Ráno ve čtvrt na osm jsem ho prozvonil a vzbudil. „Za pět osm na Zvonařce ahoj.“ Byl jsem tam už ve třičtvrtě a autobus stál už na místě. Zvoní telefon. Volá Sokolík. „Nestíhám, dojedu až v osm na Rolo, takže platí plán B.“ Kterýžto ještě nebyl. „Kam teď?“ ŘÍKÁ Sokolík. „Jdem na pátý od tamtud jede vlak do Okřížek. Tam se rozhodnem co dál.
Vyjeli jsme v 8 45. Cesta vedla krásnou krajinou přes Rapál a Náměšť nad Oslavou. Neustále pršelo, ale na Třebíčsku se zdálo že bude pěknej víkend. V Okříškách jsme měli chvilku čas. Naše snídaně pivo, kafe, sekaná, ale pivo stálo za prd.
„Sokolíku sleduj ty dvě mladý žabky, stály by za hřích?“ hmm možná za pár let. Do Mor. Buď. Jsme dorazily něco málo po obědě a po čtvrtém zeptání duněla cesta pod našimi kroky na Jackov.
„Jede auto – stopneme ho? Nebo už ani ne, je to jen kousek!“ Pak jsme ale zjistily že větší kousek. Auto brzdí, no auto, spíš jeho napodobenina. „Ahoj kamarádi, nechcete vzít aspoň bagáž?“ „Jak je daleko na Kosovou?“ Zeptali jsme se. „Já tam jedu taky, jsem nějakej Hrobař. Počkejte, upravím to vzadu a vezmu vás.“ Nasedli jsme, nebo spíše jsme jen tak tak vtěsnaly do malého prostoru a auto se rozjelo, ne rychle, ale přece.
Po dvou panácích rumu a asi 4 km cesty se ukázalo parkoviště kosové, kde stálo spousta kamarádů. „Ahoj, Ahoj“ znělo ve všech stran. Jelikož nefungovala zpátečka tak bylo nutno parkovat ručně.
„Tak hurá na kiosek (místní hospoda) dvě piva a jdem na flek.“ Koho jsme to neviděly – největší strašidlo Bigboše, Hřebíčky, Švorcáka, Číru a spoustu dalších kamarádů.
Odpoledních soutěží jsme se nezúčastnily a místo toho jsme rozbíjely stan. „Hrr na kiosek“ (točí Gambrinus) Již se tam hrálo o sto sedm. Vyhnaly jsme všechny profesionální hráče a tak to zbylo na nás. Po 4 pivech a 2 rumech nás začaly vyhánět, protože se měl zapalovat oheň. Po zapálení a vyhlášení odpoledních soutěží se rozběhly soutěže večerní ve skupinovém a sólovém hraní, odkud se odnes Sokolík první placku za hraní. Pilo se docela rozumě, na jak na Mustangách, kde to teče proudem.
Bylo tam krásně a fajn. Ráno byla opět roleta v hlavě a tak jsme šly opět do kiosku na snídani (pivo, rum, kafe). „Tak něco zahrajte, když tu máte kytary“ tak jsme hrábly do strun. Odmítli jsme Švorcákův odvoz přímo do Brna. A zase se hrálo a zpívalo. Díky tomu jsem si získal přezdívku Harmonikář. Odjezd byl stanoven na 3 hodinu s Bobrem, nedalo se nic dělat, muselo se jet. Těšíme se na příští rok.
Autor: Onásek