Další víkend slavili Čancar a Mexiko na Hranáču narozeniny. Já jsem měl v pátek večer ještě nějakou akci a tak jsem přijel až kolem půlnoci. Na Hranáču bylo ticho a niko tam nebyl. Už jsem začínal propadat panice, když tu přijelo první auto z hospody. Rozdělali jsme sice oheň, ale šli jsme si brzo lehnout. Nechtělo se mě tahat se stanem a Onásek jel bez Darinky, tak jsme spali v jeho. Chvíli na to přijel znovu Mikeš a zaparkoval nám před stanem. Onásek vylezl jak na trní a všechny počastoval svou příhodou, jak přejel Ardžimu stan a vynadal jim, ať toho nechají. Chvíli na to přijel Sam a udělal totéž. Onásek opět vylezl a vynadal mu. Když po deseti minutách slyšel motor dalšího auta, už vylízal, že zas někomu vynadá, ale pak viděl, že je to Čancar a tak jen zahlásil, že Čancar je dobrej řidič a že mu věří. Sotva to dořekl, nacouval Čancar Samovy do dveří nového žigulíku. Kolem páté nás vzbudil Lišák, jestli nemáme nějakou deku, že mu Sam ujel s batohem a že nemá v čem spát.
Ráno se v klidu pařilo, pak jsme nachystali dřevo a hranici na večer. Mezi tím se brnkalo na kytaru. Večer jsem s Georgem zapálil oheň. Onásek si stěžoval, že vůbec nepiju a kolem jedenácté odpadl a šel dobrovolně spát.
Autor: Sokolík